Pokud jste chtěli v devadesátých letech koupit nový kazeťák, rádiobudík, digitální hodinky nebo walkmana, znamenalo to pro velkou část tehdejších domácností výlet na nejbližší vietnamskou tržnici. Zatímco v kamenných elektrech stály věže značek Sony, Panasonic nebo Technics tisíce korun, asijští obchodníci nabízeli své přístroje za zlomek ceny. Tyto přehrávače nesly exoticky znějící názvy jako Fugison, International, Kamosonic a další. Na první pohled slibovaly téměř vesmírné technologie, na druhý pohled šlo o čistou iluzi z levného plastu. Přesto se staly součástí našich životů na intrech, v garážích, na chatách a v dětských pokojích.
Blikající „jezevčíci“ a světelná show v pokojíku
Hlavním symbolem tehdejší tržnicové techniky bylo takzvané „dvojče“. Absolutním základem této disciplíny byl legendární model International AK-21. Šlo o klasické dvojče, nízké a podlouhlé. Tzv. „jezevčík“, kterého měl na stole snad každý puberťák. Pokud jste ale chtěli v partě opravdu oslnit, museli jste jít do větších a vyšších kalibrů. Výrobci jako Fugison nebo Kamosonic totiž začali chrlit obří radiomagnetofony, které sázely na agresivní světelnou show. Diody už nebyly jen v reproduktorech. Tou největší frajeřinou byl zapuštěný tubus uprostřed přístroje, schovaný za plexisklem. Uvnitř tohoto „tunelu“ blikaly žárovky a diody uspořádané do divokých geometrických tvarů. S rytmem hudby to sice nemělo nic moc společného, ale ve tmě dětského pokoje to vytvářelo nefalšovanou disco atmosféru.
Falešné Hi-Fi věže: Jednodílný plast s podsvícením
Jak devadesátá léta postupovala, asijští producenti si uvědomili, že zákazníci touží po drahých, komponentových Hi-Fi systémech. A tak spatřil světlo světa další geniální podvod: falešné patrové věže. Na první pohled to vypadalo luxusně. V krabici jste si domů přinesli přístroj, který se tvářil, že se skládá z několika samostatných pater – zesilovač, nad ním magnetofon, tuner a na samém vrcholu v pozdějších dobách i CD přehrávač. Teprve při bližším ohledání nebo při pohledu zezadu člověk zjistil krutou pravdu. Celá věž byl jeden jediný, obří odlitek z černého plastu. Jednotlivá „patra“ byla oddělena pouze vylisovanou drážkou, nebo falešnými nožičkami. Všechno bylo podřízeno tomu, aby systém vypadal draze, i když uvnitř bylo v podstatě totéž co v obyčejném jezevčíku, jen obklopené spoustou prázdného vzduchu v obří plastové krabici.
Magické watty a falešné grafické ekvalizéry
Tato tržnicová elektronika měla svá specifická technická kouzla, nad kterými dnes kroutíme hlavou. Tím největším byl magický údaj o výkonu. Zatímco poctivé Hi-Fi věže měly reálný výkon třeba dvakrát třicet wattů, na krabicích od tržnicových strojů svítily obří nápisy 500W. Tato zkratka v praxi znamenala výkon, který by reproduktor dokázal vydržet zhruba jednu milisekundu, než by explodoval a shořel. Skutečný zvuk odpovídal spíše chraptění malého tranzistorového rádia, ale 500W na krabici vypadalo zkrátka skvěle. Stejným trikem byly i grafické ekvalizéry. Přístroje se pyšnily řadou tahových páček, ze kterých byly reálně zapojené jen třeba dvě a zbylé se hýbaly v prázdné drážce jen proto, aby panel vypadal složitě a profesionálně.
Zatímco tehdejší audiofilové nad elektronikou z tržnic ohrnovali nos a varovali, že tyto stroje kvůli nekvalitním mechanikám ničí a koušou pásky, pro spoustu lidí to byla dostupná cesta k hudbě a záblesku západního luxusu. Dnes už tyto plastové legendy z tržnic téměř zmizely a většina z nich skončila na sběrných dvorech. O to vzácnější jsou ale dnes pro sběratele. Tyto velké blikající stroje a falešné patrové věže jsou totiž dokonalým ztělesněním tehdejší doby – doby, kdy jsme strašně moc chtěli velký Hi-Fi svět, a tak jsme si ho prostě nasimulovali pomocí levného asijského „kusu plastu“.
Samostatnou kapitolou, na kterou pamětníci vzpomínají s lehkým úsměvem i nostalgií, byly tržnicové walkmany, jako např. Kamasonic, nebo Levis. Tyto přenosné přehrávače sice často neuměly pásek ani přetáčet zpět – pro poslech první písničky jste museli kazetu vyndat, otočit, přetočit na konec a zase otočit zpátky – ale stály pár korun a šly na odbyt po tisících. Sluchátka s typickými oranžovými molitanovými náušníky měla tak tenké drátky, že se utrhla při prudším pohybu hlavy, a zvuk postrádal jakékoliv basy.
