Pro mladší generaci je dnes nepředstavitelné, že by existoval obchod, do kterého sice můžete vejít, ale s běžnou peněženkou v kapse si v něm nekoupíte ani žvýkačku. Přesně takový byl Tuzex (zkratka pro Tuzemský export). Pro někoho symbol nespravedlnosti, pro jiného jediná cesta, jak se dotknout „velkého světa“ za železnou oponou. Jak tento fenomén vlastně fungoval a proč na něj lidé dodnes vzpomínají s takovou směsicí emocí?
Svět, kde koruna nic neznamenala a vládly bony
V prodejnách Tuzex platila jiná pravidla i jiná měna. Oficiálně šlo o odběrní poukazy, kterým nikdo neřekl jinak než bony. Tyto papírky měly nominálně stejnou hodnotu jako koruna, ale jejich reálná síla byla mnohonásobně vyšší. Legálně se k nim dostali jen ti, kteří pracovali v zahraničí nebo jim rodina z ciziny posílala valuty. Pro zbytek národa existoval šedý trh a postavy tzv. veksláků, kteří bony prodávali pod rukou v koutech pasáží nebo před samotnými prodejnami, často i za pětinásobek jejich oficiální ceny.
Vůně západu, džíny Rifle a vysněná elektronika
Vstoupit do Tuzexu byl rituál. Jeho prodejny nebyly jen o drahém zboží, ale především o smyslovém zážitku. První, co vás udeřilo do nosu, byla specifická „vůně západu“ – směs drahých parfémů, mýdel Fa, aviváží a kvalitní kávy. Zatímco v běžných samoobsluhách byly regály plné šedých obalů, zde vše zářilo barvami.
Lidé zde kupovali první džíny značky Rifle (které daly jméno všem džínsům v našem slovníku), digitálky s melodiemi či kalkulačkou, nebo plechovku pravé Coca-Coly. Pro děti byl Tuzex rájem díky stavebnicím LEGO, panenkám Barbie, autíčkům Matchbox a žvýkačkám Huba Buba. Náročnější zákazníci zde nakupovali i západní automobily jako Ford Sierra, Fiat Uno, Renault či Peugeot, na které se nemusely čakat dlouhé pořadníky jako v Mototechně.
Špičková Hi-Fi technika a japonské audiokazety
Absolutním magnetem byla v Tuzexu spotřební elektronika. Značky jako Sony, Sharp, Akai, JVC či National Panasonic zde představovaly symboly nedosažitelného luxusu. Mít doma Hi-Fi věž s podsvícenou stupnicí ladění znamenalo okamžitý společenský status. Lidé šetřili celé roky, aby si mohli přinést domů kazeťák s legendární „soft touch“ mechanikou nebo videorekordér.
Zcela specifickou kapitolou bylo oddělení s audiokazetami. Domácí pásky Emgeton měly tendenci poškozovat hlavy magnetofonů, a tak byl Tuzex jedinou cestou k čistému zvuku. Japonské skvosty jako Maxell XL-II, TDK SA nebo Sony HF-S nabízely vysokou stabilitu a minimální šum.
Film Bony a klid: Realita veksláckého světa
Pokud si chcete udělat autentickou představu o tom, jak tehdejší tuzexová kultura vypadala v praxi, neexistuje lepší studijní materiál než kultovní film režiséra Víta Olmera Bony a klid. Snímek syrově vykresluje svět veksláků, kteří postávali před prodejnami Tuzex a nabízeli kolemjdoucím poukazy s legendární otázkou: „Chcete bony?“. Film ukazuje nejen touhu po západním zboží, ale i odvrácenou stranu tohoto systému – podvody s falešnými bony, korupci a propast mezi běžnými občany a těmi, kteří měli k valutám přístup.
Dnes se na Tuzex díváme skrze růžové brýle nostalgie. Je sice připomínkou doby nedostatku a absurdity režimu, ale v srdcích pamětníků zůstává zapsán jako místo, kde sny měly konkrétní podobu a kde i obyčejná igelitka s jeho logem byla symbolem obrovské prestiže.
