Pro mladší generaci je dnes nepředstavitelné, že by existoval obchod, do kterého sice můžete vejít, ale s běžnou peněženkou v kapse si v něm nekoupíte ani žvýkačku. Přesně takový byl Tuzex (zkratka pro Tuzemský export). Pro někoho symbol nespravedlnosti, pro jiného jediná cesta, jak se dotknout „velkého světa“ za železnou oponou. Jak tento fenomén vlastně fungoval a proč na něj lidé dodnes vzpomínají s takovou směsicí emocí?
Svět, kde koruna nic neznamenala
V Tuzexu platila jiná pravidla i jiná měna. Oficiálně šlo o odběrní poukazy Tuzex, kterým nikdo neřekl jinak než bony. Tyto papírky měly nominálně stejnou hodnotu jako koruna, ale jejich reálná síla byla mnohonásobně vyšší. Legálně se k nim dostali jen ti, kteří pracovali v zahraničí nebo jim rodina z ciziny posílala valuty. Pro zbytek národa existoval šedý trh a postavy tzv. veksláků, kteří bony prodávali pod rukou v koutech pasáží nebo před samotnými prodejnami, často i za pětinásobek jejich oficiální ceny.
Vůně západu
Vstoupit do Tuzexu byl rituál. Jeho prodejny nebyly jen o drahém zboží, ale především o smyslovém zážitku. Zatímco v běžných drogeriích byl výběr omezený, zdejší vůně mýdel Fa a deodorantů se stala symbolem západního standardu. První, co vás udeřilo do nosu, byla specifická „vůně západu“ – směs drahých parfémů, aviváží a kvalitní kávy. Zatímco v běžných samoobsluhách byly regály plné šedých obalů, v Tuzexu vše zářilo barvami. Lidé zde nekupovali jen věci, ale zážitky. První džíny značky Rifle (které daly jméno všem džínsům v našem slovníku), digitálky, které uměly přehrát melodie nebo byly s kalkulačkou, plechovka pravé Coca-Coly, ze které se po vypití stal vystavený kousek na poličce v obýváku nebo sloužil jako stojánek na tužky na psacím stole.
V době normalizace v Československu byl Tuzex pro běžného občana v podstatě branou do „jiného světa“. Zatímco v běžných prodejnách národních podniků jako Pramen nebo Prior se stály fronty na základní potřeby, v Tuzexu bylo k dostání zboží, které symbolizovalo technologický pokrok a západní životní styl. Kromě ikonických digitálních hodinek, kalkulaček a automatických praček, se zde daly pořídit tehdy revoluční automatické fotoaparáty a další kvalitní elektronika světových značek. Pro děti byl Tuzex rájem díky stavebnicím LEGO, panenkám Barbie a sběratelským „angličákům“ Matchbox, žvýkačkám Huba Buba a všelijakým dalším nedostupným pochutinám. Naprostým vrcholem luxusu pak byl nákup automobilů; zatímco na škodovku se čekalo v pořadnících Mototechny, šťastlivci s bony si mohli v Tuzexu odvézt moderní západní vozy jako legendární Ford Sierra, Fiat Uno nebo spolehlivé modely značek Renault a Peugeot.
Technika jako nedosažitelný sen
Absolutním magnetem a výkladní skříní západního pokroku byla v Tuzexu spotřební elektronika. Zatímco domácí Tesla sice nabízela designově strohé a funkčně omezené přístroje, regály Tuzexu oslňovaly leskem eloxovaného hliníku a chromu. Značky jako Sony, Sharp, Akai, JVC či National Panasonic zde nebyly jen logy na krabicích, ale symboly nedosažitelného luxusu. Mít doma Hi-Fi věž z Tuzexu, ideálně s velkými analogovými budíky (VU metry) a podsvícenou stupnicí ladění, znamenalo okamžitý společenský status „krále čtvrti“.
Lidé byli ochotni podstupovat neuvěřitelné oběti – šetřit celé roky, odříkat si běžné potřeby a riskovat na černém trhu při nákupu bonů u veksláků. To vše pro ten magický moment, kdy si domů přinesli první videorekordér nebo kazeťák s legendární „soft touch“ mechanikou. Ta na rozdíl od hlučného a tuhého cvakání domácích magnetofonů reagovala na jemný stisk s hedvábnou tichostí a precizností švýcarských hodinek. Bylo to setkání s technologií, která působila jako z jiného vesmíru.
V době před internetem se informace o novinkách nešířily přes recenze na YouTube, ale skrze barevné katalogy. Tyto lesklé sešity plné technických specifikací, frekvenčních rozsahů a fotografií nasvícených přístrojů se samy o sobě stávaly sběratelským artiklem. Lidé v nich listovali s nábožnou úctou a snili o modelech, které spatří maximálně za výlohou Tuzexu.
Zcela specifickou kapitolou bylo technické oddělení s audiokazetami. Pro každého hudebního fanouška byl Tuzex jedinou cestou k čistému zvuku. Domácí kazety Emgeton byly pověstné svou mechanickou nespolehlivostí a abrazivností, která doslova „požírala“ hlavy magnetofonů. Naproti tomu japonské skvosty jako Maxell XL-II, TDK SA nebo Sony HF-S nabízely stabilitu a nízký šum. Tyto kazety nebyly jen nosiči, byly to poklady. Nahrát si na ně desku vypůjčenou z burzy nebo „ulovit“ čistý záznam z rozhlasového vysílání rakouského Ö3 či mnichovského Bayern 3, to byl rituál, který vyžadoval to nejlepší vybavení. Právě v Tuzexu začínala ta pravá vášeň pro analog, která mnohým z nás vydržela dodnes.
Nostalgie versus realita
Dnes se na Tuzex díváme skrze růžové brýle nostalgie. Vzpomínáme na tu chuť první čokolády Milka nebo na pocit, když jsme si poprvé oblékli džíny, které se nesrazily. Zároveň je ale Tuzex připomínkou doby nedostatku a absurdity režimu, který dělil občany na ty, co „mají bony“, a ty ostatní. Přesto zůstává v srdcích pamětníků zapsán jako místo, kde sny měly konkrétní podobu a kde i obyčejná igelitka s logem Tuzexu byla symbolem prestiže, která se nosila, dokud se úplně nerozpadla.
Film Bony a klid: realita veksláckého světa na stříbrném plátně
Pokud si chcete udělat autentickou představu o tom, jak tehdejší „tuzexová kultura“ vypadala v praxi, neexistuje lepší studijní materiál než kultovní film režiséra Víta Olmera Bony a klid. Snímek syrově vykresluje svět veksláků, kteří postávali před prodejnami Tuzexu a nabízeli kolemjdoucím bony (často s legendární otázkou: „Chcete bony?“).
Film ukazuje nejen touhu po západním zboží, jako byly džíny a elektronika, ale i odvrácenou stranu tohoto systému – podvody s falešnými bony, korupci a propast mezi běžnými občany a těmi, kteří měli k valutám přístup. Postava v podání Jana Potměšila se stala symbolem naivního člověka, který se do tohoto soukolí „snadného výdělku“ zapletl, aby si mohl pořídit to, co v běžném obchodě prostě nebylo k dostání.
