Publikováno

Vzpomínka na 90. léta: Když jsme v Kotvě vyrabovali půjčovnu CD a doma celý den nahrávali na kazety

Vzpomínka na 90. léta: Když jsme v Kotvě vyrabovali půjčovnu CD a doma celý den nahrávali na kazety

Dnes stačí otevřít aplikaci v telefonu, ťuknout prstem a vteřinu nato vám v uších zní jakékoliv album z jakéhokoliv koutu světa. Skvělé? Bezpochyby. Ale chybí tomu ten rituál. Ten pocit objevování, plánování a čistého sběratelského napětí, které jsme prožívali v 90. letech. Pokud jste z Prahy je vám dnes přes čtyřicet, dost možná si přesně pamatujete ten okamžik, kdy jste s bušícím srdcem vystupovali z eskalátoru v pražském obchodním domě Kotva. Mířili jste totiž do meky všech hudebních nadšenců – legendární půjčovny Music World.

V devadesátkách stálo jedno originální CD v obchodě okolo 400 až 600 Kč. Při tehdejších platech to byla částka, za kterou si mohl student nebo začínající pracující koupit maximálně jedno album za měsíc a ještě musel následně hladovět 🙂 Jenže hudební hlad byl obrovský. Svět se otevřel a my chtěli slyšet všechno – od novinek z britské hitparády přes heavy metal až po obskurní elektroniku. A právě tady nastupovala magie CD půjčoven. Za pár korun na den jste si domů odnášeli stříbrný kotouček, který měl hodnotu pokladu.

Absolutním vrcholem pro mě bývaly školní letní prázdniny. To bylo dokonalé období – žádná škola, žádné povinnosti a hlavně nekonečně mnoho času. Miloval jsem ty prázdninové dny, kdy jsem jezdil do půjčovny v Kotvě a celé hodiny doma trávil poslechem a nahráváním. Nejlepší byla sobota dopoledne. Víkendová výpůjční lhůta znamenala, že se disky vracely až v pondělí, což dávalo prostor pro pořádný zátah. Nebylo tak žádnou výjimkou odnášet si domů  balík třeba 10 až 15 CD najednou. Čistá euforie. Ten pocit, když jste celý úlovek vybalili na stůl, poskládali disky vedle hifi věže a věděli, že máte před sebou víkend, který proležíte u magnetofonu a budete nahrávat, byl k nezaplacení.

Rituál domácího studia

Nahrávání nebylo jen o tom stisknout tlačítko Rec. Byla to poctivá práce a rituál, u kterého se muselo přemýšlet. V záloze musela být vždycky zásoba kazet. Pak přišla na řadu matematika stopáže. V 90. letech u nás nebyl takový výběr minutáží jako později, kdy dorazily stominutové nebo stodvacetiminutové kazety. Klasikou byly šedesátky a devadesátky. Pečlivě se tedy propočítávalo, jak alba uspořádat, aby se stopáž nepřetáhla. Případně se musela některá „slabší“ písnička bez milosti vyřadit, aby se zbytek desky na kazetu vešel bez uříznutého závěru. A když už nebylo zbytí a hrozilo, že se skladba ke konci pásky nevejde celá, přišel na řadu záchranný manévr – postupné ztlumení. Chtělo to jen vychytat ten správný moment a postupně píseň utlumit. Tím se skladba zkrátila a postupně a plynule odezněla do ticha.

Vedle nastavování vybuzení a hlídání LED indikátorů, aby zvuk nezkresloval nebo moc nešuměl, byla samostatnou disciplínou estetická úprava obalů. Někteří nedali dopustit na ruční psaní tenkým fixem nebo mikrotužkou. Velmi oblíbenou a elegantní metodou však bylo vyťukávání hřbetů a seznamů skladeb na mechanickém psacím stroji. A když se v průběhu let naskytla možnost tisku z počítače, přišla zlatá éra textového editoru T602. V něm šlo kombinovat různé druhy písma – název skupiny se vysázel tučným fontem, název alba tenkým a seznam skladeb úhledně pod to. Kdekdo z nás kazetu opatřil ještě třeba vystřiženým obrázkem z Bravíčka, nebo jiných hudebních časopisů.

Právní kličky: Jak se z půjčovny stal spolek spoluvlastníků

Provozování takového podniku samozřejmě leželo v žaludku autorským svazům a vydavatelstvím. Zpočátku Music World fungoval jako úplně klasická půjčovna – přišli jste, vybrali disk, zaplatili půjčovné na den či dva a šli. Se zpřísňující se legislativou a tlakem na autorská práva však hrozilo, že tento bezstarostný hudební ráj skončí.

Provozovatelé ale přišli s geniálním řešením. Půjčovna se transformovala na Klub vlastníků CD. Právní klička byla dokonalá: každý zákazník se stal členem klubu oficiálně spoluvlastníkem celé té obrovské sbírky desítek tisíc kompaktních disků. A protože nemůžete porušovat zákon tím, že si půjčujete věc, kterou sami spoluvlastníte, byl problém vyřešen! Poplatek za půjčení se formálně změnil na klubový příspěvek na údržbu a rozšiřování společného fondu.

Vzpomínka, kterou streaming nenahradí

Dnes máme veškerou hudbu světa neustále po ruce, ale často ji vnímáme jen jako kulisu. Tenkrát, když jsme strávili celý víkend u hifi věže nahráváním CD z Music Worldu v Kotvě, nebo z jiné půjčovny, piplali se s umazáváním skladeb a vyráběli booklety, jste k těm albům získali úplně jiný vztah. Každá kazeta měla svůj příběh, svou vůni a své hrdé místo v poličce.

V době svého největšího boomu se půjčovna nakonec přesunula z původních prostor v Kotvě hned vedle do větších prostor. A i když je to k nevíře, tenhle legendární hudební přístav funguje dodnes – i když zase na trochu jiné adrese, ale pořád na Praze 1. MusicWorld v Kotvě už je sice minulostí, ale pro celou jednu generaci zůstává nezapomenutelným symbolem doby, kdy pro nás hudba znamenala opravdu všechno.

Publikováno

TUZEX: ostrov západního luxusu v socialistickém Československu

TUZEX: ostrov západního luxusu v socialistickém Československu

Pro mladší generaci je dnes nepředstavitelné, že by existoval obchod, do kterého sice můžete vejít, ale s běžnou peněženkou v kapse si v něm nekoupíte ani žvýkačku. Přesně takový byl Tuzex (zkratka pro Tuzemský export). Pro někoho symbol nespravedlnosti, pro jiného jediná cesta, jak se dotknout „velkého světa“ za železnou oponou. Jak tento fenomén vlastně fungoval a proč na něj lidé dodnes vzpomínají s takovou směsicí emocí?

Svět, kde koruna nic neznamenala a vládly bony

V prodejnách Tuzex platila jiná pravidla i jiná měna. Oficiálně šlo o odběrní poukazy, kterým nikdo neřekl jinak než bony. Tyto papírky měly nominálně stejnou hodnotu jako koruna, ale jejich reálná síla byla mnohonásobně vyšší. Legálně se k nim dostali jen ti, kteří pracovali v zahraničí nebo jim rodina z ciziny posílala valuty. Pro zbytek národa existoval šedý trh a postavy tzv. veksláků, kteří bony prodávali pod rukou v koutech pasáží nebo před samotnými prodejnami, často i za pětinásobek jejich oficiální ceny.

Vůně západu, džíny Rifle a vysněná elektronika

Vstoupit do Tuzexu byl rituál. Jeho prodejny nebyly jen o drahém zboží, ale především o smyslovém zážitku. První, co vás udeřilo do nosu, byla specifická „vůně západu“ – směs drahých parfémů, mýdel Fa, aviváží a kvalitní kávy. Zatímco v běžných samoobsluhách byly regály plné šedých obalů, zde vše zářilo barvami.

Lidé zde kupovali první džíny značky Rifle (které daly jméno všem džínsům v našem slovníku), digitálky s melodiemi či kalkulačkou, nebo plechovku pravé Coca-Coly. Pro děti byl Tuzex rájem díky stavebnicím LEGO, panenkám Barbie, autíčkům Matchbox a žvýkačkám Huba Buba. Náročnější zákazníci zde nakupovali i západní automobily jako Ford Sierra, Fiat Uno, Renault či Peugeot, na které se nemusely čakat dlouhé pořadníky jako v Mototechně.

Špičková Hi-Fi technika a japonské audiokazety

Absolutním magnetem byla v Tuzexu spotřební elektronika. Značky jako Sony, Sharp, Akai, JVC či National Panasonic zde představovaly symboly nedosažitelného luxusu. Mít doma Hi-Fi věž s podsvícenou stupnicí ladění znamenalo okamžitý společenský status. Lidé šetřili celé roky, aby si mohli přinést domů kazeťák s legendární „soft touch“ mechanikou nebo videorekordér.

Zcela specifickou kapitolou bylo oddělení s audiokazetami. Domácí pásky Emgeton měly tendenci poškozovat hlavy magnetofonů, a tak byl Tuzex jedinou cestou k čistému zvuku. Japonské skvosty jako Maxell XL-II, TDK SA nebo Sony HF-S nabízely vysokou stabilitu a minimální šum.

Film Bony a klid: Realita veksláckého světa

Pokud si chcete udělat autentickou představu o tom, jak tehdejší tuzexová kultura vypadala v praxi, neexistuje lepší studijní materiál než kultovní film režiséra Víta Olmera Bony a klid. Snímek syrově vykresluje svět veksláků, kteří postávali před prodejnami Tuzex a nabízeli kolemjdoucím poukazy s legendární otázkou: „Chcete bony?“. Film ukazuje nejen touhu po západním zboží, ale i odvrácenou stranu tohoto systému – podvody s falešnými bony, korupci a propast mezi běžnými občany a těmi, kteří měli k valutám přístup.

Dnes se na Tuzex díváme skrze růžové brýle nostalgie. Je sice připomínkou doby nedostatku a absurdity režimu, ale v srdcích pamětníků zůstává zapsán jako místo, kde sny měly konkrétní podobu a kde i obyčejná igelitka s jeho logem byla symbolem obrovské prestiže.