Dnes stačí otevřít aplikaci v telefonu, ťuknout prstem a vteřinu nato vám v uších zní jakékoliv album z jakéhokoliv koutu světa. Skvělé? Bezpochyby. Ale chybí tomu ten rituál. Ten pocit objevování, plánování a čistého sběratelského napětí, které jsme prožívali v 90. letech. Pokud jste z Prahy je vám dnes přes čtyřicet, dost možná si přesně pamatujete ten okamžik, kdy jste s bušícím srdcem vystupovali z eskalátoru v pražském obchodním domě Kotva. Mířili jste totiž do meky všech hudebních nadšenců – legendární půjčovny Music World.
V devadesátkách stálo jedno originální CD v obchodě okolo 400 až 600 Kč. Při tehdejších platech to byla částka, za kterou si mohl student nebo začínající pracující koupit maximálně jedno album za měsíc a ještě musel následně hladovět 🙂 Jenže hudební hlad byl obrovský. Svět se otevřel a my chtěli slyšet všechno – od novinek z britské hitparády přes heavy metal až po obskurní elektroniku. A právě tady nastupovala magie CD půjčoven. Za pár korun na den jste si domů odnášeli stříbrný kotouček, který měl hodnotu pokladu.
Absolutním vrcholem pro mě bývaly školní letní prázdniny. To bylo dokonalé období – žádná škola, žádné povinnosti a hlavně nekonečně mnoho času. Miloval jsem ty prázdninové dny, kdy jsem jezdil do půjčovny v Kotvě a celé hodiny doma trávil poslechem a nahráváním. Nejlepší byla sobota dopoledne. Víkendová výpůjční lhůta znamenala, že se disky vracely až v pondělí, což dávalo prostor pro pořádný zátah. Nebylo tak žádnou výjimkou odnášet si domů balík třeba 10 až 15 CD najednou. Čistá euforie. Ten pocit, když jste celý úlovek vybalili na stůl, poskládali disky vedle hifi věže a věděli, že máte před sebou víkend, který proležíte u magnetofonu a budete nahrávat, byl k nezaplacení.
Rituál domácího studia
Nahrávání nebylo jen o tom stisknout tlačítko Rec. Byla to poctivá práce a rituál, u kterého se muselo přemýšlet. V záloze musela být vždycky zásoba kazet. Pak přišla na řadu matematika stopáže. V 90. letech u nás nebyl takový výběr minutáží jako později, kdy dorazily stominutové nebo stodvacetiminutové kazety. Klasikou byly šedesátky a devadesátky. Pečlivě se tedy propočítávalo, jak alba uspořádat, aby se stopáž nepřetáhla. Případně se musela některá „slabší“ písnička bez milosti vyřadit, aby se zbytek desky na kazetu vešel bez uříznutého závěru. A když už nebylo zbytí a hrozilo, že se skladba ke konci pásky nevejde celá, přišel na řadu záchranný manévr – postupné ztlumení. Chtělo to jen vychytat ten správný moment a postupně píseň utlumit. Tím se skladba zkrátila a postupně a plynule odezněla do ticha.
Vedle nastavování vybuzení a hlídání LED indikátorů, aby zvuk nezkresloval nebo moc nešuměl, byla samostatnou disciplínou estetická úprava obalů. Někteří nedali dopustit na ruční psaní tenkým fixem nebo mikrotužkou. Velmi oblíbenou a elegantní metodou však bylo vyťukávání hřbetů a seznamů skladeb na mechanickém psacím stroji. A když se v průběhu let naskytla možnost tisku z počítače, přišla zlatá éra textového editoru T602. V něm šlo kombinovat různé druhy písma – název skupiny se vysázel tučným fontem, název alba tenkým a seznam skladeb úhledně pod to. Kdekdo z nás kazetu opatřil ještě třeba vystřiženým obrázkem z Bravíčka, nebo jiných hudebních časopisů.
Právní kličky: Jak se z půjčovny stal spolek spoluvlastníků
Provozování takového podniku samozřejmě leželo v žaludku autorským svazům a vydavatelstvím. Zpočátku Music World fungoval jako úplně klasická půjčovna – přišli jste, vybrali disk, zaplatili půjčovné na den či dva a šli. Se zpřísňující se legislativou a tlakem na autorská práva však hrozilo, že tento bezstarostný hudební ráj skončí.
Provozovatelé ale přišli s geniálním řešením. Půjčovna se transformovala na Klub vlastníků CD. Právní klička byla dokonalá: každý zákazník se stal členem klubu oficiálně spoluvlastníkem celé té obrovské sbírky desítek tisíc kompaktních disků. A protože nemůžete porušovat zákon tím, že si půjčujete věc, kterou sami spoluvlastníte, byl problém vyřešen! Poplatek za půjčení se formálně změnil na klubový příspěvek na údržbu a rozšiřování společného fondu.
Vzpomínka, kterou streaming nenahradí
Dnes máme veškerou hudbu světa neustále po ruce, ale často ji vnímáme jen jako kulisu. Tenkrát, když jsme strávili celý víkend u hifi věže nahráváním CD z Music Worldu v Kotvě, nebo z jiné půjčovny, piplali se s umazáváním skladeb a vyráběli booklety, jste k těm albům získali úplně jiný vztah. Každá kazeta měla svůj příběh, svou vůni a své hrdé místo v poličce.
V době svého největšího boomu se půjčovna nakonec přesunula z původních prostor v Kotvě hned vedle do větších prostor. A i když je to k nevíře, tenhle legendární hudební přístav funguje dodnes – i když zase na trochu jiné adrese, ale pořád na Praze 1. MusicWorld v Kotvě už je sice minulostí, ale pro celou jednu generaci zůstává nezapomenutelným symbolem doby, kdy pro nás hudba znamenala opravdu všechno.
