Zavřete oči a vraťte se na chvíli do první poloviny devadesátých let. Procházíte se mezi stánky na místním tržišti, ze všudypřítomných reproduktorů duní nejnovější eurodance nebo syrový rock a vaše oči hypnotizují stovky kazet vyskládaných na pultech stánků. Kdo v té době toužil po nové hudbě, nemířil do hudebních prodejen v centrech měst. Naším hudebním rájem byly tržnice a hrdiny tehdejší doby se staly kazety s barevnými přebaly a logy jako TAKT, GM Music nebo Omega. Byla to éra polských pirátských kazet, které v Česku a na Slovensku formovaly hudební vkus celé jedné generace.
Abychom pochopili, jak mohl tento fenomén narůst do tak obřích rozměrů, musíme se podívat těsně za naše hranice. V Polsku totiž po pádu komunismu vznikla fascinující legislativní díra. Až do jara roku 1994 tamní zákony prakticky nechránily autorská práva zahraničních umělců. Podnikaví polští byznysmeni tak neudělali nic nezákonného, když začali ve velkém kopírovat světové hity. Nešlo o žádný pochybný underground nebo garážové nahrávání. V Polsku vyrostly obrovské, moderně vybavené lisovny a tiskárny, které chrlily miliony kazet s regulérní distribucí a vlastními katalogovými čísly. Celý tento průmysl prostě jen elegantně zapomněl platit licenční poplatky hudebním vydavatelstvím.
Absolutním králem tohoto trhu se stala společnost TAKT. Její logo měl doma na poličce snad každý. Kazety od Taktu měly neuvěřitelný žánrový rozsah od Michaela Jacksona až po obskurní death metal. Zdatně jim sekundovali další giganti jako GM Music nebo MG Records, kteří lákali na vizuální atraktivitu a nebáli se experimentovat s kouřovými plasty nebo divokými neonovými barvami samotných kazet.
Polská kazetová kultura s sebou přinesla specifické kouzlo nedokonalosti, které dnes s odstupem času vyvolává úsměv na tváři. Grafika přebalů byla kapitolou sama pro sebe. Polští designéři většinou vzali obal z originálního CD, ale protože kazeta má úplně jiné proporce, obrázek buď amatérsky ořízli, nebo ho nepřirozeně roztáhli. Když k tomu přidali tehdejší první divoké pokusy v grafických editorech, vznikala bizarní díla, kde hlavy interpretů levitovaly na pozadí vesmírné mlhoviny. Výjimkou nebyly ani úsměvné gramatické chyby v anglických názvech skladeb.
Samotná kvalita nahrávek byla čistá ruská ruleta. Zatímco některé kazety od firmy TAKT hrály ke konci jejich éry překvapivě čistě, jiné kousky šuměly víc než mořský příboj a pásek byl tak tenký, že ho průměrný kazeťák sežral hned při prvním pokusu o přetočení.
Zlatá éra polského pirátského impéria skončila poměrně náhle kolem roku 1995, kdy Polsko pod tlakem západních trhů konečně přijalo přísný autorský zákon. Velcí hráči se museli přizpůsobit. Z Taktu se stala legální, obří lisovna, která dodnes vyrábí nosiče pro největší světová vydavatelství, a ostatní značky postupně zanikly. Tržnice sice hudbu prodávaly dál, ale už šlo jen o klasické levné padělky bez té specifické korporátní identity, kterou polské firmy měly.
Dnes, v éře streamovacích služeb, kdy máme veškerou hudbu světa na tři kliknutí v kapse, působí vzpomínka na polské kazety jako z jiného vesmíru. Přesto v sobě mají neuvěřitelné kouzlo. Pokud doma ještě máte staré krabice od bot plné těchto tržnicových pokladů, rozhodně je nevyhazujte. Pro komunitu sběratelů a milovníků retra mají tyto bizarní kousky plastu historickou hodnotu. Jsou totiž autentickým svědectvím o divoké, svobodné a hudebně nenasytné atmosféře našich devadesátých let.
